wz

Nisargadatta Maharadž - Já jsem To

     
 
Kdo je Nisargadatta Maharadž?

Když se Mistra ptali na datum jeho narození, odpověděl velmi zdvořile, že se nikdy nenarodil.

Psát biografické poznámky o Šrí Nisargadatta Maharadžovi je deptající a nevděčný úkol. A to nejen proto, že není známo přesné datum jeho narození, ale nejsou po ruce ani spolehlivé a důvěryhodné údaje o jeho dřívějším životě. Někteří z jeho dávných příbuzných a přátel však říkají, že se narodil v březnu roku 1897 za úplňku, tedy shodou okolností právě na svátek Hanumana, kdy Hindové vzdávají poctu Hanumanovi, nazývanému také Maruti, opičímu bohu z báje Rámájana. A na připomínku tohoto dne, na nějž připadlo narození Maharadže, ho jeho rodiče pojmenovali Maruti.

Informace o jeho dětství a mládí jsou kusé a nejasné. Dozvídáme se, že jeho otec, Šivrampant, byl chudý člověk, který pracoval nějakou dobu jako sluha v Bombaji a později si trochu polepšil a stal se drobným rolníkem v Kandalgaonu, malé vesnici v kraji Ratnagiri v Maharastře. Maruti vyrůstal téměř bez jakéhokoliv vzdělání. Jako chlapec pomáhal otci tam, kde stačily jeho síly – obstarával dobytek, pracoval na polích a vyřizoval pochůzky. Jeho zábavy byly prosté, stejně jako práce, ale byl nadán nesmírně zvídavou myslí, překypující množstvím různých otázek.

Jeho otec měl přítele bráhmana jménem Višnu Haribhan Gore, svatého muže, který vyšel z podobných životních podmínek. Gore často hovořil o náboženských tématech a chlapec Maruti mu pozorně naslouchal a přemýšlel o těchto věcech víc než si kdo mohl myslet. Gore byl pro něj vzorem – čestný, laskavý a moudrý.

Když dosáhl Maruti osmnácti let, jeho otec zemřel a zanechal tu vdovu, čtyři syny a dvě dcery. Ubohý výnos malé farmy se stále zmenšoval a nemohl uživit tolik hladových krků. Marutiho starší bratr odešel z vesnice do Bombaje za prací a Maruti ho brzy následoval. Říká se, že v Bombaji pracoval pár měsíců jako špatně placený úředník, ale brzy byl prací otráven a odešel. Potom začal trochu obchodovat v galanterii a otevřel si obchod s dětskými oděvy, tabákem a ručně balenými cigaretami. Tento obchod prý postupně vzkvétal a poskytl mu finanční zabezpečení. Během této doby se také oženil a měl syna a tři dcery.

Dětství, mládí, sňatek, potomstvo – Maruti prožíval běžný, jednotvárný život prostého člověka až do svého středního věku, aniž by se projevovala ona svátost, která měla později následovat. Mezi jeho přátele z té doby patřil Jašvantras Bágkar, obdivovatel Šrí Siddharamašvára Maharadže, duchovního učitele Navnath Sampradáji (viz Dodatek II), hinduistické sekty. Jednoho večera vzal Bágkar Marutiho ke svému Guruovi a právě tento večer byl naprostým zvratem v jeho životě. Guru mu dal mantru a návod na meditaci. Brzy začal mít vidění a občas upadl do transu. Něco v něm explodovalo, jako by se tu rodilo kosmické vědomí, pocit věčného života. Totožnost s Marutim, drobným obchodníkem, se rozplynula a vznikala osvícená osobnost Šrí Nisargadatty.

Většina lidí žije ve světě sebe-uvědomění a nemají touhu či sílu ho opustit. Existují jen sami pro sebe, jejich veškeré úsilí je zaměřeno na dosažení sebeuspokojení a na oslavu sama sebe. Jsou jistě také ti, kteří vidí, učí a hodnotí a žijí sice ve stejném světě, ale současně i ve světě jiném – světě vesmírného vědomí, zářícího nekonečným poznáním. Po tomto osvícení začal Šrí Nisargadatta Maharadž žít jakýsi dvojí život. Vedl svůj obchod, ale už to nebyl obchodník zaměřený na zisk. Později opustil rodinu a obchod a stal se žebravým mnichem, poutníkem po nekonečně rozlehlé náboženské scéně Indie. Toulal se bosý až do Himalájí, kde hodlal strávit zbytek svých let hledáním věčného života. Brzy však obrátil své kroky zpět k domovu, tehdy, když přemýšlel o výsledku svého hledání. Pochopil, že věčný život není třeba hledat; vždy ho přeci měl. Přenesl se přes myšlenku “já jsem tělo”, dosáhl duchovní stav natolik krásný, plný míru a svátosti, že se s tím nedalo nic srovnávat. Dosáhl seberealizace.

Ačkoliv nemá Mistr žádné vzdělání, jeho konverzace je prosvícena až na tu nejvyšší úroveň. Třebaže byl zrozen a vyrostl v chudobě, je tím nejbohatším z bohatých, protože má neomezenou sílu věčného poznání, ve srovnání s nímž jsou i ty nejcennější poklady pouhou cetkou. Má vřelé srdce a jemný bystrý humor, ničeho se neobává a je naprosto upřímný – je to inspirující, vůdčí osobnost, která podpoří každého, kdo k němu přijde.

Jakýkoliv pokus o napsání biografické poznámky o takovémhle muži je pošetilý a nemožný. Není to totiž člověk s minulostí či budoucností, on žije v přítomnosti – věčné a neměnné. Je tím “já”, jenž se stalo vším.

8. září 1981


40. JENOM „JÁ“ JE SKUTEČNÉ

Maharadž: Svět je jenom divadlo, třpytící se a prázdné. Je a zároveň není. Je tak dlouho, jak ho chci vidět a účastnit se ho. Jakmile se o něj přestanu zajímat, tak mizí. Nemá žádnou příčinu a neslouží žádnému cíli. Prostě se jenom objeví, když zrovna není naše mysl zaneprázdněna. Jeví se přesně takovým, jaký je, ale není v něm žádná hloubka, ani nemá žádný smysl. Skutečný je jenom ten, kdo přihlíží, můžeme ho nazvat Já nebo Átma. Pro Já je svět jenom barevné divadlo, které ho baví dokud trvá a jakmile je konec, hned na ně zapomene. Podle toho, co se děje na scéně, tak se buď třese strachy nebo otřásá smíchem, ale je si stále vědom toho, že je to jenom divadlo. Baví se tím – ale bez obav nebo tužeb, prostě to bere, jak to jde.

Tazatel: Osoba, která je ponořena do světa prožívá velmi rozmanitý život. Pláče, směje se, miluje, nenávidí, má přání i obavy, trpí a znovu se raduje. Jaký má ale džňánín, který je nezná – nemá ani radost ani strach? Není to jenom jaká si nemastná neslaná prázdnota?

Maharadž: Není tak odloučen, jak by se zdálo. Prožívá čistotu, ničím nezkažené blaho. Je šťasten a je si plně vědom toho, že štěstí je jeho skutečnou podstatou a že on nemusí dělat už nic a nemusí už o nic usilovat. To je při něm stále, mnohem víc, než tělo, je to bližší, nežli jeho mysl. Vy si myslíte, že bez určité příčiny není možné štěstí. A mě připadá závislost na čemkoliv jenom pro dosažení pocitu štěstí jako naprosté zoufalství. Radost a bolest mají svou příčinu, ale můj stav je mým vlastním stavem, nemá příčiny, je nezávislý a nic ho nemůže ohrozit.

Tazatel: Je to jako hra na scéně?

Maharadž: Hra musí být napsána, nazkoušena a provedena. Svět prostě tryská z ničeho a vrací se opět nikam.

Tazatel: Copak není žádný stvořitel? Nebyl svět v mysli Brahmy před svým stvořením?

Maharadž: Dokud nebudete schopen pochopit můj stav, tak budete potřebovat Stvořitele, Ochránce a Ničitele. Ale jakmile dospějete ke mně, tak poznáte „Já“ a ve všem uvidíte sám sebe.

Tazatel: Přesto se ale chováte jako normální člověk.

Maharadž: Když jste neklidný, tak vidíte, jak se svět kolem vás divoce točí. Jste posedlý myšlenkou na prostředky a na určité výsledky, na práci a její účel, a zároveň vám připadá, že se chovám také tak. Ve skutečnosti to tak ale jenom vypadá. Cokoliv se tu děje, děje se to jenom na scéně. Radost a zármutek, život a smrt – to vše připadá skutečné jenom člověku v poutech, pro mě je to jenom představení, stejně neskutečné jako opravdové představení v divadle. Já mohu vnímat svět jako vy, ale rozdíl je v tom, že vy věříte, že ho skutečně prožíváte, zatímco já ho vidím jako duhovou kapku v nekonečném uvědomění si.

Tazatel: Všichni stárneme. A stáří není ničím příjemným – objevují se bolesti, slabost, přichází konec. Jaké má pocity džňánín, když nestárne? Jaký je jeho vnitřní život s příchodem senility?

Maharadž: S tím, jak stárne, tak je stále více a více šťastný a spokojený. Konec konců, vrací se přeci domů. Je jako cestovatel blížící se ke svému cíli, prostě sebere zavazadla a opustí bez pocitu lítosti vlak.

Tazatel: Je tu ale rozpor. Říká se, že džňánín není ovlivněn změnami. Jeho štěstí ani nevzrůstá, ani se nezmenšuje. Jak by tedy mohl být ve stáří šťastnější, navzdory tělesné slabosti a všemu ostatnímu?

Maharadž: V tom není žádný rozpor. Osud se blíží ke svému konci – mysl je šťastná. Zvedá se mlha tělesné existence – břímě těla je den ode dne lehčí.

Tazatel: Dejme tomu, že džňánín onemocní. Má třeba chřipku a všechno ho bolí a píchá. Jaký je stav jeho mysli?

Maharadž: Všechny pocity jsou sledovány s naprostou vyrovnaností. Není tu žádné přání ani se nic neodmítá. Je to prostě, jak to je a on to pozoruje a usmívá se ve stavu nezaujatého oproštění se.

Tazatel: Dobrá, je oproštěn od pocitu vlastního utrpení, ale to tím přeci nemizí.

Maharadž: Jistě že ne, ale to nehraje žádnou roli. Ať jsem v jakémkoliv stavu, tak to prostě přijímám jako určitý stav mysli.

Tazatel: Bolest je bolest. Pro vás je stejná jako pro mě.

Maharadž: Ten, kdo vnímá tělo, ten vnímá i bolesti a radosti. Já nejsem ani tělem, ani tím, kdo si tělo uvědomuje.

Tazatel: Dejme tomu, že je vám dvacet pět. Právě se koná vaše svatba a na vaši hlavu se hrnou starosti o domácnost. Co vy na to?

Maharadž: Cítím se stejně jako nyní. Vy máte totiž stále pocit, že můj vnitřní stav je nějak ovlivňován vnějšími událostmi. Ale tomu tak není. Ať se děje cokoliv, já jsem stejný. V základu mého bytí je čiré vědomí, záblesk ostrého světla. Tento záblesk svou podstatou vyzařuje a vytváří obrazy v prostoru a události v čase – zcela spontánně. Je-li tu jenom vědomí, tak nejsou žádné problémy. Ty nastávají v okamžiku, kdy se objevuje rozlišující mysl a vytváří rozdíly a v tu chvíli se objevují i radosti a bolesti. Během spánku je mysl přechodně v klidu a v klidu jsou i radosti a bolesti. Proces tvoření pokračuje, ale není zaznamenáván. Mysl je podobou uvědomění si a uvědomění je aspektem života. Život vytváří vše, ale Nejvyšší stav je nad vším.

Tazatel: Nejvyšší stav je Mistrem – a uvědomění si jeho sloužícím.

Maharadž: Mistr je v uvědomění, nikoliv mimo něj. Z hlediska uvědomění si je Nejvyšší stav jak tvořením tak i zanikáním, konkrétnem i abstraktnem, určitým bodem i všeobecnem. A není také ničím z toho všeho. Slova tam už nedosahují, ani mysl.

Tazatel: Řekl bych, že džňánín je velmi osamělý člověk.

Maharadž: Je sám, ale je vším. Není dokonce ani bytostí. Je bytím všech bytostí. A ani to není přesné. Není to možné vyjádřit slovy. Na to slova nestačí. Je tím, čím je, základ, z něhož vyrůstá vše.

Tazatel: Vy se nebojíte smrti?

Maharadž: Řeknu vám, jak zemřel můj Guru. Když cítil, že se blíží jeho konec, tak přestal jíst, aniž by ovšem změnil styl svého života. Jedenáctého dne, když seděl, zpíval a tleskal rukama během modliteb, tak náhle zemřel! Prostě zcela náhle, jako když sfouknete svíci. Každý umírá podle toho, jak žije. Nebojím se smrti, protože se nebojím života. Můj život je šťastný a taková bude i moje smrt. Neštěstím je zrození, ne smrt. Záleží jenom, jak se na to díváte.

Tazatel: Není možné nijak na venek zjistit v jakém jste stavu vnitřně. Dozvídám se to jenom z toho, co říkáte. Já vidím jenom velmi zajímavého starého pána.

Maharadž: Ale to jste vy, ten zajímavý starý pán, ne Já! Já jsem se nikdy nenarodil. Jak bych tedy mohl zestárnout? Já existuji jenom ve vaší mysli. Mě se to nijak netýká.

Tazatel: Dokonce i jako sen jste velmi zvláštní.

Maharadž: Já jsem snem, který vás může probudit. Důkazem toho bude, že se skutečně probudíte.

Tazatel: Představte si, že zemřu. Někdo vám řekne: „Znal jste toho a toho? Zemřel.“ Jak na to budete reagovat?

Maharadž: Budu velmi šťasten, že jste zpátky doma. Budu skutečně rád, že jste se už dostal z tohoto blázince.

Tazatel: Jakého blázince?

Maharadž: Z myšlenek na to, že jste se narodil a musíte zemřít. Že jste tělo a mysl a všechny ty ostatní nesmysly. V mém světě se nikdo nerodí a nikdo neumírá. Někteří lidé se vydávají na cestu a vracejí se, jiní se nikdy znovu neobjeví. Jaký je v tom ale rozdíl, když stejně všichni cestují ve snové zemi, každý z nich zabalen do svých vlastních snů. Důležité je jenom probuzení. Stačí jenom vědět „já jsem“ a to je skutečnost a láska.

Tazatel: Můj přístup není tolik absolutní. Mám ještě otázku. Na Západě lidé stále hledají něco opravdového. Obracejí se na vědu, která jim řekne mnoho o hmotě, ale jenom málo o mysli a vůbec nic o jejich podstatě a o uvědomění. Pro ně je skutečnost objektivní a je mimo možnosti poznání a popsání, ať už přímé nebo nepřímé. O subjektivní stránce života nevědí vůbec nic. Je nesmírně třeba ukázat jim skutečnou podstatu, spočívající v osvobození se od hmoty a jejích omezení. Mnoho lidí na světě tohle prostě neví, neznají tuto skutečnost a proto ji nemohou vnímat a prožít. Bylo by nesmírně důležité, aby se to dozvěděli od někoho, kdo o tom hodně ví a má vlastní prožitek. Takoví svědci vždy existovali a jejich svědectví bylo nesmírně cenné.

Maharadž: Jistě. Ten, kdo jednou zaslechl zpěv o realizaci sebe sama, ten na něj nikdy nezapomene. Je to jako semínko v zemi, počká si na pravou chvíli a vyklíčí a vyroste z něho mohutný strom.


28. VŠECHNO UTRPENÍ SE RODÍ Z TOUHY

Tazatel: Přicházím ze vzdálené země. Mám nějaké vlastní zkušenosti a rád bych je srovnal s vašimi.

Maharadž: Rád vám pomohu, jak budu moci. Znáte sám sebe?

Tazatel: Vím, že nejsem tělo. A nejsem ani mysl.

Maharadž: Co vás k tomu tvrzení vede?

Tazatel: Nemám pocit, že jsem tělo. Jenom se mi zdá, že jsem někde, na nějakém místě. Co se týče mojí mysli, mohu jí tak říkajíc zapnout a vypnout. To mě vede k pocitu, že nejsem mysl.

Maharadž: Když se cítíte být všude, kdekoliv jste, jste oddělen od světa? Nebo jste svět?

Tazatel: Obojí. Někdy si myslím, že nejsem ani tělo ani mysl, ale jedno vševidící oko. Když jdu hlouběji do tohoto pocitu, zjistím, že jsem vším, co vidím, a že svět a já jsme jedním.

Maharadž: Velmi dobře. Co vaše touhy? Máte nějaké?

Tazatel: Ano, přicházejí a odcházejí, jsou jenom povrchní.

Maharadž: A co s nimi děláte?

Tazatel: Co mohu dělat? Přijdou, odejdou. Dívám se na ně. Někdy vidím své tělo a mysl, jak se je snaží vyplnit.

Maharadž: Čí jsou to přání, která se snaží vyplnit?

Tazatel: Jsou částí světa, v němž žiji. Jsou jako stromy a oblaka v něm.

Maharadž: Nejsou známkou nějaké nedokonalosti?

Tazatel: Jak by mohly být? Jsou tím, čím jsou a já jsem tím, čím jsem já.. Jak by mě mohlo objevení a zmizení žádostí nějak ovlivnit? Jistě mají vliv na podobu a obsah mojí mysli.

Maharadž: Velmi dobře. Jaké je vaše zaměstnání?

Tazatel: Jsem sociální kurátor.

Maharadž: Co to znamená?

Tazatel: Mladí provinilci jsou puštěni na svobodu a jsou stanoveni úředníci, kteří sledují jejich chování a pomáhají jim zapojit se do života a najít práci.

Maharadž: Musíte pracovat?

Tazatel: Kdo pracuje? Práce se prostě koná.

Maharadž: Cítíte potřebu pracovat?

Tazatel: Jistě, musím vydělávat nějaké peníze. A líbí se mi, protože mě udržuje v kontaktu s žijícími bytostmi.

Maharadž: K čemu je potřebujete?

Tazatel: Možná, že mě potřebují a jejich osudy vlastně daly vznik mojí práci. Je to koneckonců všechno jeden život.

Maharadž: Jak jste došel do svého nynějšího stavu?

Tazatel: Na tuto cestu mě přivedli žáci Šrí Ramany Maharišiho. Potom jsem potkal jakéhosi Douglase Hardinga, který mi ukázal, jak přistupovat k otázce „kdo jsem já?“

Maharadž: Bylo to náhlé nebo postupné?

Tazatel: Bylo to zcela náhlé. Bylo to, jako by něco zcela zapomenutého se vrátilo zpět do mojí mysli. Nebo jako náhlý záblesk porozumění. „Jak je to prosté“, řekl jsem „nejsem tím, čím jsem si myslel, že jsem! Nejsem ani tím, co je vnímáno, ani tím, kdo vnímá, jsem jenom vnímáním.“

Maharadž: Dokonce ani ne vnímáním, ale tím, co ho činí možným.

Tazatel: Co je to láska?

Maharadž: Když chybí pocit rozlišování o oddělení, můžeme to nazvat láskou.

Tazatel: Proč se klade tak velký důraz na lásku mezi mužem a ženou?

Maharadž: Protože je v ní rozhodujícím činitelem pocit štěstí.

Tazatel: Není tomu v každé lásce?

Maharadž: Ne tak zcela. Láska může způsobovat bolest. Nazývá se to soucit.

Tazatel: Co je to štěstí?

Maharadž: Štěstí je soulad mezi vnitřním a vnějším. Na druhé straně, sebe ztotožnění s vnějším způsobuje utrpení.

Tazatel: Jak dochází ke sebeztotožnění?

Maharadž: Já zná svojí podstatou jenom samo sebe. Chybí mu zkušenosti, a tak se kdekoliv projevuje jenom jako samo Já. Učí se tedy žít samo (vairágja). Při správném chování se dostaví silný vnitřní pocit (mukmukšutva) a to ho pohne ke hledání vlastního zdroje. Svíčka těla se zapálí a vše je náhle jasné a světlé (átmaprakáša)

Tazatel: Jaká je pravá příčina utrpení?

Maharadž: Je to sebeztotožnění s omezením (vjaktitva). Pocity jako takové, ať jsou jakkoliv silné, nezpůsobují utrpení. Je to mysl, poblázněná špatnými myšlenkami, která se zaměří na jedno „já jsem toto“, „já jsem tamto“, obává se ztrát a vyžaduje zisk a tím vším trpí.

Tazatel: Jeden můj přítel míval každou noc strašlivé sny. Už jenom to, že měl jít spát, ho strašně děsilo. Nic mu nemohlo pomoct.

Maharadž: Společnost opravdového dobra (satsang) by mu pomohla.

Tazatel: Sám život je noční můra.

Maharadž: Vznešené přátelství (satsang) je nejvyšší odměnou na všechny bolesti fyzické i duševní.

Tazatel: Všeobecně ale není možné najít takové přátelství.

Maharadž: Hledejte uvnitř. Vaše vlastní Já je vaším nejlepším přítelem.

Tazatel: Proč je život plný protikladů?

Maharadž: To slouží ke zlomení duševní pýchy. Musíme si uvědomit, jak jsme chudí a bezmocní. Jakmile stále klameme sami sebe představami o to, co jsme, co víme, co máme, co děláme, jsme stále ve velmi špatném stavu. Jenom naprostou negací sebe samého je možné odhalit naše pravé bytí.

Tazatel: Proč je kladen tak velký důraz na tuto negaci?

Maharadž: Je to stejné jako uvědomění si sebe sama. Je třeba odhodit falešné představy a potom může být teprve nalezeno skutečné Já.

Tazatel: To já, které vy nazýváte falešným je zřejmě bohužel to jediné skutečné, které já znám. Co nazýváte skutečným Já je jenom pojem, způsob vyjádření, výtvor mysli, přitažlivý duch. Moje každodenní já není nijak krásné, přiznávám, ale je moje vlastní a jediné já. Říkáte, že já jsem, já mám další já. Vidíte ho – je to pro vás skutečnost nebo chcete, abych uvěřil něčemu, co vy sám nevidíte?

Maharadž: Nedocházejte tak rychle k závěrům. To, co je konkrétní, nemusí být skutečné, co je zjevné, nemusí být falešné. Vnímání založené na pocitech a utvářené pamětí znamená přítomnost vnímajícího, jehož přirozenost jste zatím dosud nezkoumal. Věnujte tomu plnou pozornost, prozkoumejte to s plnou péčí a objevíte výšiny i hlubiny, o jakých se vám ani nesnilo, tak velký bude rozdíl proti vaší maličké představě o vás samém.

Tazatel: Musím být v příznivém naladění, abych mohl zkoumat sám sebe?

Maharadž: Musíte se tomu věnovat se vší vážností, zcela se na to soustředit. Musíte být pln dobré vůle sám pro sebe.

Tazatel: Jsem celkem dost zaměřen sám na sebe.

Maharadž: Nejste. Celou dobu ničíte sám sebe a své vlastní já tím, že sloužíte podivným bohům, falši. Zaměřte se na sebe – z toho správného hlediska. Přejte sobě jenom to dobré, pracujte na tom, co je pro vás dobré. Zničte všechno, co stojí mezi vámi a štěstím. Buďte vším – milujte všechno – buďte šťasten – čiňte šťastnými. Žádné štěstí není větší.

Tazatel: Proč je v lásce tolik utrpení?

Maharadž: Všechno utrpení se rodí z touhy. Pravá láska není nikdy frustrovaná. Jak může být pocit jednoty frustrován? Může to být jenom touha po vyjádření. To se opět děje v mysli. A stejně jako všechny ostatní duševní věci, tak i frustrace je nevyhnutelná.

Tazatel: Jaká je role sexu v lásce?

Maharadž: Láska je stavem bytí. Sex je energie. Láska je moudrá, sex je slepý. Jakmile je pravá podstata lásky a sexu dobře pochopena, nejsou tu žádné konflikty nebo zmatky.

Tazatel: Je příliš mnoho sexu bez lásky.

Maharadž: Bez lásky je všechno špatné. Žít bez lásky je zlo.

Tazatel: Jak se dostanu k lásce?

Maharadž: Vy sám jste láska – když se jí nebojíte.


78. VEŠKERÉ VĚDĚNÍ JE NEVĚDOMOSTÍ

Tazatel: Mohl byste nám laskavě říct, jak jste vy došel k realizaci?

Maharadž: V mém případě to bylo velmi snadné a jednoduché. Můj Guru, předtím než zemřel, mi řekl: „Věř mi, jsi Nejvyšší Skutečností. Nepochybuj o mých slovech, důvěřuj mi. Říkám ti pravdu – jednej podle toho.“ Nemohl jsem na jeho slova zapomenout a tím, že jsem na ně nezapomněl – jsem realizoval.

Tazatel: Co jste ale skutečně dělal?

Maharadž: Nic zvláštního. Žil jsem svůj život, staral se o obchod, pečoval o rodinu a každou volnou chvilku jsem si připomínal svého Gurua a jeho slova. Brzy poté zemřel a já se mohl vracet jenom ke vzpomínce. Zcela to ale stačilo.

Tazatel: Určitě to byla milost a síla vašeho Gurua.

Maharadž: Jeho slova byla pravdivá a také se vyplnila. Pravdivá slova vždy přinášejí pravdu. Můj Guru nic neučinil, jeho slova byla účinná, protože byla pravdivá. Ať jsem dělal cokoliv, vždy to vycházelo zevnitř, aniž bych o to žádal a očekával to.

Tazatel: Guru začal proces, aniž by se ho jakkoliv zúčastnil?

Maharadž: Dívejte se na to, jak chcete. Věci se dějí, jak se mají stát – kdo může říct, jak to vlastně je? Nic zvláštního jsem nedělal. Vše přišlo samo od sebe – touhy odešly, byl jsem sám, dostal jsem se dovnitř sebe samého.

Tazatel: Vy jste nemusel vyvíjet žádné úsilí?

Maharadž: Ne, věřte tomu nebo ne, já jsem dokonce po realizaci netoužil. On mi jenom řekl, že jsem Nejvyšším stavem a potom zemřel. Já tomu prostě musel věřit. To ostatní se stalo samo od sebe. Zjistil jsem, že se měním – to je vše. Ve skutečnosti jsem tím byl dost zaražen. Ale touha ověřit si jeho slova ve mně rostla dál. Byl jsem si natolik jist, že mi nemohl říct žádnou lež, že jsem cítil, že buď dosáhnu realizace v plném slova smyslu nebo zemřu. Cítil jsem určité předurčení, ale nevěděl jsem, co dělat. Trávil jsem hodiny přemýšlením o něm a jeho tvrzení, takže jsem nijak neodporoval a jenom jsem si vzpomínal, co mi řekl.

Tazatel: Co se stalo potom? Jak jste poznal, že jste Nejvyšším?

Maharadž: Nikdo mi to neřekl. Ve skutečnosti jsem byl teprve na začátku, když jsem cítil, že dosahuji určité úspěchy, protože jsem prošel zvláštními prožitky: vidění světla, slyšení hlasů, setkávání se s bohy a bohyněmi a rozmlouvání s nimi. Jakmile mi Guru řekl: „Jsi Nejvyšší Skutečností“, tak jsem prošel vizemi a tranzi a velmi jsem se zklidnil, zjednodušil. Uvědomil jsem si, že stále méně po něčem toužím, že toho stále méně vím, dokud jsem v naprostém úžasu neřekl: „nic nevím, nic nechci“.

Tazatel: Skutečně jste se zcela osvobodil od tužeb a vědění nebo jste se jenom vcítil do džňánína podle představy, kterou vám vytvořil váš Guru?

Maharadž: Nikdo mi žádnou představu nevytvořil, ani já sám žádnou neměl. Můj Guru mi nikdy neříkal, co mám očekávat.

Tazatel: Může se vám stát spousta věcí. Jste na konci svojí cesty?

Maharadž: Nikdy to nebyla žádná cesta. Já jsem, jaký jsem vždycky byl.

Tazatel: Co bylo tou Nejvyšší Skutečností, které jste měl dosáhnout?

Maharadž: Nebyl jsem podveden, to je vše. Naučil jsem se vytvářet svět a zabydlovat ho – teď už nedělám ani to.

Tazatel: Kde potom žijete?

Maharadž: V prázdnotě mimo bytí a nebytí, mimo uvědomění si. Tato prázdnota je zároveň plná, nemusíte mě nijak litovat. Je to jako když někdo řekne : „Vykonal jsem svou práci, už není třeba nic udělat“.

Tazatel: Když mluvíte o své realizaci, tak uvádíte určité datum. Znamená to, že se tehdy něco stalo?

Maharadž: Mysl přestala vytvářet události. Dávné hledání ustalo – už jsem nic nechtěl, nic neočekával – nic jsem nepovažoval za svoje vlastní. Už tu nebylo žádné „já“, o něž by bylo třeba usilovat. Dokonce i „já jsem“ zaniklo. Další věcí, kterou jsem si uvědomil, bylo to, že jsem ztratil všechny zvyky, všechny jistoty. Dříve jsem si byl jist tolika věcmi, nyní si už nejsem jistý ničím. Cítil jsem ale, že jsem nic neztratil, protože všechno moje vědění bylo falešné. Moje nevědění bylo samo v sobě znalostí skutečnosti, že všechno vědění je nevědomostí, že „já nevím“ je jediným pravdivým tvrzením, které může mysl vytvořit. Vezměte si například myšlenku „narodil jsem se“. Můžete to považovat za pravdivé. Není tomu ale tak. Nikdy jste se nenarodil a nikdy také nezemřete. Je to představa, že jste se narodil a zemřete, to nejste vy. Když se s touto představou ztotožníte, tak se stanete smrtelným. Stejně jako jev kině všechno světlem, tak se uvědomění stává světlem. Podívejte se na to pořádně a zjistíte, že všechny tvary a jména jsou jenom pomíjivými vlnami na oceánu uvědomění si, že jenom uvědomění si může BÝT, nikoliv jeho proměnné podoby.

V nezměrnosti uvědomění si se objevuje světlo, malý bod, pohybující se velmi rychle a zanechávající za sebou tvary, myšlenky, pocity, pojmy a představy, jako pero píšící na papíře. A inkoust, který zanechává stopy, to je paměť. Vy jste tím malým bodem a vaším pohybem se svět stále znovu vytváří. Přestaňte se pohybovat a nebude žádný svět. Podívejte se dovnitř a zjistíte, že onen bod světla je odrazem světla v těle, jako pocit „já jsem“. Je jenom světlo, všechno ostatní je pouhou představou.

Tazatel: Znáte toto světlo? Viděl jste ho?

Maharadž: Mysl se jeví jako temnota. Může být poznáno jenom prostřednictvím jeho odrazu. V denním světle vidíme všechno – kromě denního světla.

Tazatel: Mám tomu rozumět tak, že naše mysle jsou podobné?

Maharadž: Jak by tomu tak mohlo být? Vy máte svoji soukromou mysl, utkanou ze vzpomínek, drženou dohromady touhami a obavami. Já nemám žádnou vlastní mysl, to, co potřebuji vědět mi přináší vesmír, stejně jako mě zásobuje jídlem.

Tazatel: Víte, všechno, co potřebujete vědět?

Maharadž: Není nic, co bych chtěl vědět. Co ale potřebuji vědět, toho se mi dostane.

Tazatel: Dostává se k vám toto poznání zevnitř nebo z vnějšku?

Maharadž: Tento rozdíl u mě není. Moje vnitřní je i mým vnějším a naopak. Mohu získat potřebnou znalost ihned, i od vás, protože nejste ode mě oddělen.

Tazatel: Co to je turíja, čtvrtý stav, o němž slýcháváme?

Maharadž: Turíja znamená být bodem světla, stopujícím svět. Být samotným světlem je turíjatita. Jaký význam mají ale slova, když skutečnost je na dosah ruky?

Tazatel: Cítíte nějaký pokrok? Když srovnáte sebe samého ze včerejška s dneškem, máte pocit, že se měníte? Roste vaše vidění skutečnosti do hloubky a šíře?

Maharadž: Skutečnost je nepohyblivá a přesto v neustálém pohybu. Je to jako mohutná řeka – plyne a přesto je tu věčně. To, co plyne, není řeka s břehy, ale voda a stejně tak je tomu i se sattva gunou, všeobecnou harmonií, která hraje svou hru proti silám tamasu a radžasu, silám temnoty a zoufalství. V sattvě je stálý vývoj a změna, v radžas je změna a regrese, zatímco tamas je výrazem pro chaos. Tyto tři Guny věčně hrají proti sobě – to je fakt a nic proti tomu nezmůžeme.

Tazatel: Musím vždy při tamasu cítit tupost a při radžasu zoufalství? Jak je to se sattvou?

Maharadž: Sattva je vyzařováním vaší skutečné podstaty. Vždy ji můžete nalézt mimo mysl a její světy. Chcete-li ale mít svět, tak musíte přijmout tři guny jako neoddělitelné – hmota – energie – život – jednotné v podstatě a rozdílné v projevu. Mísí se dohromady a plynou – v uvědomění si. V čase a prostoru je věčný sled zrození, smrti, příležitosti, ztráta a tak stále znovu – zjevně to nemá začátku a konce. Skutečnost je ale nadčasová, neměnná, bez těla a mysli a vědomí je blaho.

Tazatel: Tomu rozumím asi tak, že podle vás je všechno stavem uvědomění si. Svět je plný věcí – zrnko písku je věc, planeta je věc. Jaký mají vztah k uvědomění si?

Maharadž: Hmota začíná tam, kam nedosahuje uvědomění si. Věc je podobou bytí, které my nerozumíme. Nemění se – je stále stejná – zdá se, jako by existovala sama od sebe – je to něco cizího a zvláštního. Jistě, že je to v uvědomění si (čit), ale jeví se to, jako by to bylo mimo něj, protože je to zjevně neměnné. Základ věcí je v paměti- bez ní bychom je nemohli rozeznávat. Vytvoření – odraz – přijetí, Brahma – Višnu – Šiva, to je věčný proces. Tento zákon vládne všem věcem.

Tazatel: Je z toho nějaké východisko?

Maharadž: Já nedělám nic jiného, nežli že toto východisko ukazuji. Pochopte, že ono Jedno zahrnuje všechny Tři a že vy jste tím Jedním, a tím se osvobodíte od celého tohoto procesu.

Tazatel: Co se potom stane s mým uvědoměním si?

Maharadž: Po stádiu tvoření nastane stádium zkoušení a odrazu a nakonec stádium odmítání a zapomínání. Uvědomění si zůstává, ale ve skrytém a tichém stavu.

Tazatel: Zůstává stav identity?

Maharadž: Stav identity je včleněn do skutečnosti a nikdy nemizí. Identita ale není ani pomíjivá osobnost (vjakti), ani karmicky spoutaný jedinec (vjakta). Je to to, co zůstává, když se vzdáte veškerého falešného ztotožňování se – je to čiré uvědomění si, pocit bytí vším, co je nebo by mohlo být. Uvědomění si je čiré v začátku a stejně čiré i na konci, mezi tím se mísí s imaginací, která je u kořene tvoření. Uvědomění si zůstává stále stejné. Pochopte ho, jaké je, to je realizace a dosažení nadčasového klidu a míru.

Tazatel: Je pocit „já jsem“ skutečný nebo neskutečný?

Maharadž: Obojí. Je neskutečný řekneme-li: „já jsem toto, já jsem tamto“. Je skutečný, když znamená „já nejsem toto, já nejsem tamto“.

Poznávající se objevuje s poznávaným a je pomíjivý, ale to, co ví, že neví, což je osvobozeno od vzpomínek a přijímání, to je nadčasové.

Tazatel: Je pocit „já jsem“ sám svědkem nebo je od něho oddělen?

Maharadž: Jeden nemůže být bez druhého. Přesto to ale není jedno a totéž. Je to jako květina a její barva. Bez květiny – není barva, bez barvy – není možno spatřit květinu. Mimo to je světlo, jenž ve spojení s květinou vytváří barvu. Uvědomujte si, že vaše pravá podstata je tímto čirým světlem a vnímané a vnímající jde vždy ruku v ruce společně. To, co umožňuje existenci obojího a přesto není ani jedním z toho, je vaše skutečné bytí, které znamená nebýt „tímhle“ ani „tamtím“, ale být čirým vědomím bytí a nebytí. Když se vědomí zaměří na sebe samo, tak ten pocit už není. Když se zaměří ven, tak začne vznikat poznávání. Říkat „znám sám sebe“ je protiřečením v tom smyslu, že co je „poznáno“ nemůže být „mnou“.

Tazatel: Je-li já navždy nepoznáno, co si tedy potom uvědomujeme v sebepoznání?

Maharadž: Poznání, že sebepoznávané nemůže být ani mnou ani mým, je osvobození se zcela dostačujícím. Svoboda od ztotožňování se se souborem vzpomínek a zvyků, stav zázraku v nekonečném rozsahu bytí, jeho nevyčerpatelné tvořivosti a dokonalé transcedence, naprosté nebojácnosti zrozené z uvědomění si iluzornosti a pomíjivosti každého způsobu uvědomování si – pramenící z hlubokého a nevyčerpatelného zdroje. Poznat onen zdroj jako zdroj a zdání jako pouhé zdání a sám sebe jako jediný zdroj, to je uvědomění si sebe samého.

Tazatel: Na které straně je svědek? Je neskutečná nebo skutečný?

Maharadž: Nikdo nemůže říci: „já jsem svědek“. Vždy jsme svědky svého „já jsem“. Stav odpoutaného vědomí je svědkovým uvědomováním si, „zrcadlovou myslí“. Objevuje se a existuje společně se svým objektem, a jako takové není zcela skutečné. Ať je jeho objekt jakýkoliv, ono zůstává stále stejné, takže je vlastně i skutečné. Účastní se jak na skutečném tak i na neskutečném, a je tedy jakýmsi mostem mezi nimi.

Tazatel: Pokud se všechno děje jenom ve vztahu k „já jsem“, jestliže „já jsem“ je poznaným a poznávajícím a i samotným poznáním, co potom činí svědek? K čemu je vlastně dobrý?

Maharadž: Nedělá nic a není k ničemu.

Tazatel: Proč o něm tedy vůbec mluvíme?

Maharadž: Protože tady je. Most slouží jenom k jedinému účelu – k tomu, abychom ho překročili. Na mostě nebudete stavět domy. „Já jsem“ se na věci dívá, svědek vidí skrze ně. Vidí je takové, jaké jsou – neskutečné a pomíjivé. Říkat „ne já“, „ne moje“, to je hlavní úkol svědka.

Tazatel: Je tedy ono neprojevené (nirguna) vlastně představováno tím projeveným (saguna)?

Maharadž: Neprojevené není představováno žádným způsobem. Nic projeveného nemůže nikdy představit něco neprojeveného.

Tazatel: Proč o tom tedy hovoříte?

Maharadž: Protože v tom místě jsem se zrodil.

Poznámka:
Celá kniha je k dispozici v listinné podobě.











 



   

  Na úvod | Cvičení | Meditace | I-ťing | Aktuality | Odkazy | e-mail
© 2003 - 2016 Webdesign Grizzled Dragon   All rights reserved